Historie Československého Skautingu
Historie Československého Skautingu
Lilie pod kloupou, lile za mřížemi...
Autor: Jiří Zachariáš
1. Díl
Zatímco v zemi svého vzniku, v Anglii, byl
skauting všeobecně přijímán, v tehdejším českém království, vkomponovaném do
Rakouska-Uherska, neměl na růžích ustláno.
O své místo na slunci musel pracně a tvrdě bojovat. Nic mu nebylo dáno zadarmo. Zaujetí, nadšení a lásku skautingu jednoznačně prokazovala ovšem česká mládež. Tak tomu bylo v jeho téměř celé stoleté historii. Jestliže naši první skauti byli nejednou vystaveni posměchu a nelibosti, to co čekalo skauting a jeho české vyznavače v dalších desítkách let jeho legální a zvláště tajné existence byl potom téměř očistec.
Vznik samostatné Československé republiky v roce
1918 přivítali čeští skauti a skautky s velkým nadšením. Od prvních
převratových dnů stáli v Praze ve službě revolučnímu Národnímu výboru. Plnili
jeho nejrůznější úkoly - od služby strážní přes zásobovací, zdravotní či
poštovní.
První prezident Československé republiky T. G. Masaryk vyjádřil později na hradním nádvoří shromážděným skautům a skautkám svůj vděk a poděkování krásným a známým proslovem, začínajícím slovy "Akceptuji plně váš program..."
Český skauting ve svém "zlatém věku", době První republiky, tvaroval, vychoval a ovlivnil tisíce mladých lidí, chlapců a dívek. Mnozí z odchovanců skautingu odešli po násilném ukončení života Československa, aby v zahraničních armádách bojovali za jeho novou svobodu. Další pracovali za tytéž ideály v domácí rezistenci. Za mnohé protinacistické skupiny připomínáme Zpravodajskou brigádu, které se pro zakladatelský a nepominutelný vysoký členský podíl říkalo Skautská zpravodajská brigáda. Podobný význam měla např. také západočeská odbojová organizace Niva.
4. Díl
Desítky skautů a skautek se zapojili hned po únoru 1948 do protikomunistické činnosti. Jedna z prvních takových skupin, odhalená a souzená už v červnu 1948, byla složená ze skautů dvacátého pražského oddílu. O rok později se kolem čtyř stovek skautů a skautek zúčastnilo jednoho z reálných pokusů o státní převrat. Mnoho skautů z příhraničních oblastí v západních částech republiky pomáhalo převádět přes hranice ohrožené osoby do svobodného světa. Nebylo, jak konstatovala častá hlášení Státní bezpečnosti, protikomunistických skupin bez účasti skautů v nich. Situace jakoby plně vystihovala slova v roce 1938 zemřelého náčelníka Svojsíka: "Skauting vylučuje totalitu, totalita vylučuje skauting". Řekl je onoho smutného roku před mnichovskou dohodou, po svém studijním návratu ze Sovětského svazu, když jimi hodnotil hnědou a rudou diktaturu.
Komunistický režim prohlásil skauting za nástroj imperialismu a podněcovatelů války, za semeniště špionů a diverzantů. A nejen prohlásil, také se tak ke skautům a skautingu choval. Také s nimi tak jednal.
Komunistické kriminály, tábory nucených prací, žaláře uranových dolů byly po únorovém převratu plněny politickými odpůrci režimu, ale často třeba i těmi, co se neprovinili ničím jiným než tím, že mohli mít jiné názory než ty, které vyznávali noví mocipáni.
2.Díl
Vedle odbojové destrukční či zpravodajské činnosti, byla mezi českou mládeží na území Protektorátu Čechy a Morava udržována a rozšiřována podzemní skautská výchova. Mnoho skautských vůdců a jejich odchovanců pokračovalo po celou dobu nacistické okupace, navzdory nebezpečí ztráty svobody či života, ve skautské činnosti.
K zákazu a oficiálnímu rozpuštění české skautské organizace německými úřady došlo ve výroční den Československa 28. října 1940. Náš skauting byl zakázán jako organizace nepřátelská Třetí říši, jak říkal dekret o jejím rozpouštění. Uvážíme-li toto hodnocení, jehož se českému skautingu od gestapa dostalo, bylo to vlastně jeho velké ocenění a vyznamenání. Skautský majetek, pořízený mnohdy z korunových příspěvků členů, jejich rodičů nebo mecenášů, nacisté zabavili, a předali své organizaci Hilterjugend.
Válkou nezlomeni, ale posíleni obnovili v květnu 1945 skauti svou organizaci. Proti prvorepublikovému počtu 50 tisíc členů zaznamenal skauting významný porevoluční nárůst. Uvádí se, že měl v době 1945-1946 až 250 tisícovou členskou základnu. Nadšení pro skauting přinášelo ovšem i řadu problémů. Řada nových oddílů nemělo dobré vedení, či dokonce žádné. Situaci přibližují slova tehdejšího náčelníka skautské organizace dr. Plajnera: "Dvě stě padesát tisíc členů, není dvě stě padesát tisíc skautů".
5.Díl
Skauti byli komunisty odsuzováni k dlouholetým trestům v desítkách procesů. Za svou věrnost skautským ideálům, svobodě a demokracii. Mezi tresty skautům nechyběly ani ty nejvyšší či doživotní.
Přes hrubé dehonestující kampaně, pronásledování,
nebezpečí zatčení a dlouhodobého věznění pokračoval tajný český skauting od
roku 1948 v různých organizačních formách v činnosti po celých dlouhých dvacet
let. K významné podobě českého podzemního skautingu patří nejen to, že dokázal
tuto dobu se ctí přežit, ale především, že vychoval početnou generaci jeho
příznivců a nových skautských vůdců. Představitelé tajného skautingu také
okamžitě využili první příležitosti a začali své organizaci dávat legální
platformu. Tou příležitostí byl pro ně začátek roku 1968.
Tehdy se Československu
nakrátko otevřel prostor k vykročení do demokratického systému, návratu
občanských a politických svobod. Nezůstal otevřen, bohužel, příliš dlouho. Jen
do srpna téhož roku. Potom jej už zavíraly hlavně sovětských okupačních tanků.
V roce 1970 došlo také na obnovenou skautskou organizaci.
Byla "integrována" s Pionýrskou organizací Socialistického svazu mládeže, jak se rozpuštění skautské organizace Junák dobově označilo. Trvalo dalších dvacet let, než se mohl, po pádu komunistického režimu v roce 1989, skauting už po třetí slavně vynořit ze svých katakomb.
3.Díl
Přes určitý a nutný členský pokles dokazoval skauting v poválečném období svou tradiční všestrannou akceschopnost a stálou přitažlivost. Skautské poselství oslovovalo mladou generaci nezmenšenou měrou a skauting natrvalo zakotvil v paměti české společnosti.
Po tříleté (1945-1948) úspěšné skautské činnosti, v níž stovky vůdců a vůdkyň věnovalo nevyčíslitelné množství hodin dobrovolné práci s mládeží a obnovování svobodné republiky, došlo, jak známo, v Československu ke komunistickému převratu. Jeho odraz se negativně projevil ve všech sférách společnosti. Nemohl minout ani skauting, zejména vezmeme-li v úvahu fakt, že ten byl již od roku 1945 vystaven stále sílícímu, záštiplnému tlaku komunistických mládežníků, kteří o něj hráli hru pod moskevskou režií.
Demokraticky smýšlející vůdcové skautských oddílů
začali být z organizace vylučováni brzy po únoru 1948. Skauting podroben tvrdé
kritice byl označen nálepkou buržoazního a zpátečnického hnutí, odvádějící
mladé lidi od problémů dělnické třídy.
Činnost posledních legálních skautských oddílů, zachovaných v mizivém počtu a přes všemožné ústrky nového režimu, došla úředního ukončení na začátku léta 1950. A opět, jako v roce 1940 gestapo, zabavovaly orgány Svazu české mládeže, mnohdy za asistence Státní bezpečnosti, skautský majetek. Ten byl převeden na nově zakládanou dětskou komunistickou organizaci Pionýr anebo přímo na Svaz mládeže.
Dvě vlastnosti skautské hnutí vždy rozlišovalo; loajalitu a lokajství. Zatímco první z nich byla jeho tradiční hodnotou, pěstovanou a udržovanou mnoha generacemi, druhou bylo skautingem a skauty programově pohrdáno. A že tento stav je skautům trvale vlastní dokazovali na vztahu ke komunistickému režimu. Stejně jako v dobách nacistické okupace Československa uváděli i nyní svůj skautský slib věrnosti a odpovědnosti odporem k násilnickému režimu.
6.Díl
Odchovanci skautingu - mezi nimiž se nachází řada významných osobností - se snažili, zavázáni k tomu svým slibem, s větším či menším úspěchem o to, aby tradiční skautské normy chování a jednání posilovaly běžný občanský život. Takové by měly být cíle i skautingu současného. Mravní a morální situace české společnosti potřebuje stoletím prověřený entuziasmus skautských vůdců více než kdy jindy.
Říká se, že dnešní svět je výrazně jiný než byl ten o jehož přízeň se před sto lety skauting ucházel a jeho neduhy nabízel léčit. Může být. Avšak snahy a cíle dané skautingu, doposud nejúspěšnějšímu výchovnému systému, do kolébky, jsou (a měly by zůstat) v trvalé platnosti. Bez skautských ctností se naše civilizace neobejde, a když ano pak to nebude civilizace, v níž bude radostné žít. Svými cíly tak zůstává skauting, přes sto roků, které má za sebou, stále mladým.
Skauting, jak říkával jeden z jeho předních českých vůdců dr. Karel Skála - Čil, musí být stále dobrodružný. Nesmí přestat skýtat tuto hodnotu jako svou základní metodiku. Zároveň však musí umět její rozklad proměnit v závazný životní styl na Dobro a Družnost. Nedokáže-li to, stane se skautingem z jiné planety.
Poz: Postupně na tuto stránku budeme přidávat texty fotografie i ilustrace.
-jb-
Osobnosti ČESKOSLOVENSKÉHO Skautingu
Fotogalerie
Československý skauting v datech
O židovském Skautingu
1. Díl
O sionistickém skautingu aneb pomocnou ruku najdeš na konci svého vlastního ramene
K rozhodnutí pracovat na tomto
tématu jsem dospěla na základě několika faktorů: převažoval pocit, že jsme svým
židovským sestrám a bratrům zůstali hodně, ne-li všechno dlužni, a práci na
"objevování zapomenutého" jsem tedy brala (a nadále beru) jako pokus o částečné
umazání tohoto dluhu. Židovští skauti a sionističtí činovníci zaplatili během
druhé světové války strašlivou cenu.
Obrovské množství jich zahynulo v nacistických vyhlazovacích táborech a zůstalo jen málo takových, kteří o své činnosti mohli podat svědectví. Následně většina těch, kteří přežili, odešla v mezidobí 1945-1949 do Palestiny/Izraele. Výsledek? Díra v historii československého skautingu.
Dalším důvodem byly události z
přelomu let 1938 a 1939, kdy na tzv. slučovacích sněmech byla diskutována
otázka vzniku jednotné organizace skautů lépe odolávající německému tlaku;
pozvány ke spolupráci byly všemožné skautské organizace u nás, ale ani jedno z hnutí
skautů sionistických. Proč tomu tak bylo?
Přiznám se, že odpověď na tuto nejednoduchou otázku hledám dodneška. To, co se tehdy dělo, byla sebeklamná politika vršících se ústupků, založená na principu obětování potencionálních menších hodnot ve jménu většího "dobra". Dopadlo to tak, že jsme bojovali malé bitvy o malé zisky a stejně jsme 28. října 1940, zrovna na státní svátek (toto datum bylo, domnívám se, velmi pečlivě vybráno), dostali od Němců "napráskáno" v podobě zákazu veškeré skautské činnosti.
2. Díl
Jednotlivé organizace
sionistické mládeže, tj. Tchelet Lavan (Modrobílí), Hašomer Kadimah (Strážci
vpřed), Hašomer Hacair (Mladý strážce) Makabi Hacair (Mladý Makabejec), Bnei
Akiva (Děti Akivovy), Brit Trumpeldor nebo také Betar (Trumpeldorův svaz), Brit
Masada (Svaz Masada), Sbor židovských skautských junáků-skautů, Hanoar Hacioni
(Sionistická mládež), El Al (Vzhůru) a Hacofe (Skaut) se až na výjimky
začlenily do dvou největších čs. skautských celků, Svazu junáků a skautů RČS a
Federace čs. skautů. Důvody přihlášení se skautským ideálům byly u jednotlivých
hnutí různé: Tchelet Lavan měl vůči skautingu baden-powellovského, tj.
vojenského typu, zpočátku přímo odpor, a tak v roce 1924 zamířil do levicověji
orientované Federace čs. skautů. Naopak Hašomer
Kadimah a později Hašomer Hacair se stal od roku 1926 korporativním členem
Svazu junáků skautů RČS právě proto, že jim vyhovoval zde uplatňovaný styl
výchovy. V roce 1931 následoval vstup Brit Trumpeldoru, poté Brit Masady a roku
1932 do Svazu vstoupili Bnei Akiva.
Členové zmiňovaných sionistických hnutí často absolvovali lesní a vůdcovské školy pořádané Svazem, byli jim poskytováni svazoví instruktoři a veškerá možná podpora. Styk se skautským ústředím zajišťovali pověření zpravodajové. Hnutí Makabi Hacair – zřejmě pod tlakem okolností – souhlasilo autonomní vstup do SJS RČS až v červnu 1938. Dost pozdě na to, aby šlo v této věci cokoliv udělat.
Skauting byl tehdejšími vedoucími židovskými činiteli shledán jako vhodný doplňující program a prostředek na cestě k dosažení tzv. "uskutečnění"; přičemž ono uskutečnění znamenalo aliju, odchod do Země izraelské a budování státu, ve kterém Žid nebude považován za méněcennou bytost.
3.Díl
Všechna sionistická hnutí
mládeže inspirovaná Herzlovou ideologií aliju považovala za prioritu, které
byla přizpůsobena hlavní stránka programu. Mezi zastánci jednoho či druhého
proudu nicméně docházelo k velmi ostrým diskuzím, protože mnozí sionisté se
obávali, že "uniformovanému" skautingu bude obětována vlastní sionistická
myšlenka a mládež bude vedena k tzv. vnitřní asimilaci.
Židovský Československý skaut
Zastánci skautingu naopak argumentovali tím, že skautské hnutí pomáhá vychovávat nového člověka, což je zvláště důležité pro ty, kteří nemají možnost odchodu do Palestiny. A těm, kteří odejít chtějí a mohou, je skauting dobrou přípravou na podmínky, které je v Palestině čekají. V různých hnutích během času převažoval ten či onen směr, na konci třicátých let se pak z pochopitelných důvodů jednoznačně prosadil směr sionistický.
Od svazového skautingu se ten
sionistický kromě programu (ve kterém se vedle skautské klasiky objevovala
výuka hebrejštiny a židovských dějin, stejně jako činnost ve prospěch
nejrůznějších sionistických projektů) odlišoval mimo jiné také rozdílnými
stejnokroji, odznaky a hesly, pozdravy a hymnami.
Svazové vedení považovalo za
samozřejmé, že přistupující hnutí se v akceptačním protokolu či přístupové
smlouvě zaváže jak k přijetí skautského zákona tak slibu, ale do ostatních
záležitostí nemluvilo. Takže mládež v Makabi Hacair se většinou zdravila pozdravem
"Chazak ve-hagšem" (Buď silný a uskutečňuj) a jako hymnu pěla "Kadimah Makabi"
(Kupředu Makabi).
V jiných hnutích používali sousloví "Chazak ve-emac", což znamenalo "Buď silný a odolný", a Brit Trumpeldor si pozdravem "Tel Chaj" připomínal osobnost Josefa Trumpeldora, ideologickou ikonu tohoto hnutí, a jeho hymnou byla píseň "Šir Betar", "Píseň Betaru". Většina sionistických mládežníků za svou hymnu považovala také píseň "Techzakna", což v překladu znamená "Nechť posilněny jsou" (míněny paže našich bratrů), známá též pod názvem "Požehnání lidu." Dost často se zpívala "Hatikva" (Naděje), dnes hymna Státu Izrael.
4.Díl
Když prvorepublikový židovský skaut skládal slib nebo přísahal, přidával si někdy biblický dodatek: "Radši ať mi uschne pravá ruka, než abych zapomněl na tebe, Jeruzaléme!" Také v tomto dodatku byl obsažen závazek ze zmíněného hesla "Uskuteční", tedy přesvědčení, že prvořadou povinností sionisty je odejít do Země izraelské.
V pojetí židovských skautů se lišil i pozdrav: pravá ruka zdvižená a palec podpírající malíček znázorňoval podporu slabšího, tři prsty směřující vzhůru pak znamenaly tři pilíře bytí Židovstva: lid, zemi a řeč. Zde je patrný odklon od skautské klasiky, kde palec malíček nepodpírá, nýbrž překrývá a znamená ochranu, nikoliv podporu slabšího a tři vztyčené prsty znázorňují tři body skautského slibu a tři skautské principy.
Stejnokroje nosila sionistická mládež ve většině případů modré v různých obměnách, výjimku tvořil Makabi Hacair anebo Brit Trumpeldor s tmavohnědou košilí symbolizující barvu půdy v Zemi izraelské, černou kravatou s modrobílou stužkou a šedými kalhotami. Po druhé světové válce se vedení Betaru rozhodlo ke změně: hnědý stejnokroj příliš připomínal svou barvou nacistické uniformy, a tak přednost i v tomto případě dostaly národní barvy, bílá košile a modré kraťasy.
Přešla druhá světová válka a
sionistické oddíly či skupiny s notně zdecimovanou členskou základnou se
pokusily o obnovu. Úspěšná byla jenom část z nich: Hašomer Hacair, který v
Bratislavě otevřel Ústředí hebrejských skautů, Makabi Hacair, Brit Trumpeldor a
Bnei Akiva. Poté ještě jednou židovská mládež požádala o vstup do skautských
řad: na jednání o dalším působení skautských organizací dorazila na podzim 1945
k Edvardu Benešovi skautská delegace včetně zástupců hnutí Hašomer Hacair.
Na
dotaz, jak se prezident staví ke znovuobnovení tohoto hnutí, se židovští skauti
dočkali překvapivé odpovědi: s obnovením religiózních skautských korporací a
tedy ani s homogenními židovskými organizacemi tohoto typu se nepočítá, vše
bude fungovat pod jednotnou značkou Junák a nic jiného se nepřipouští.
Zástupci Hašomer Hacair toto rozhodnutí považovali za diskriminační, a tak tímto neslavným způsobem skončily poválečné "námluvy" sionistických hnutí s Junákem.
V rozmezí let 1945-1949 židovské organizace postupně omezovaly činnost, většina členů odcházela do Palestiny/Izraele. Po nástupu komunistů k moci tento trend nabral na rychlosti a posléze byl v Československu zakázán skauting jako takový, coby "nositel buržoazních tradic". K tomu židovskému se přidalo ještě epitetum "sionistický" v dehonestujícím slova smyslu a na dlouhá desetiletí se rozhostilo ticho.
Zbývá dodat, že jedním z
posledních, které v roce 1949 opustily republiku, byl oddíl Nemarim (Tygři) z
hnutí Hašomer Hacair. Pátrání po dokumentech sionistických skautských hnutí mě
dost často přívádí do Izraele – v Čechách a na Slovensku mnoho materiálu na
toto téma není, zatímco v izraelských archivech nebo u pamětníků jsou k
nalezení úplné poklady.
Během jedné takové cesty jsem v archivu kibucu Kfar Masaryk narazila na kroniku tohoto oddílu; kluci si ji vedli od roku 1947, takže dnes máme poměrně přesnou představu o činnostech předcházejících jejich odjezdu: zimní tábor v Orlických horách na konci prosince 1947, výpravy, hry, letní tábor v Ronově nad Sázavou v roce 1948, poslední Československou; tohle všechno bylo chápáno jako fyzická a také ideologická příprava na cestu do Erec Jisrael, Země izraelské. Do dnešních dnů žijí v Kfar Masaryk dva členové oddílu Nemarim, Eli Stahl a Avri Fischer.
Určitě stojí za zmínku skutečnost, že Avri se vypracoval na pozici lídra celosvětového hnutí Hašomer Hacair, zahrnujícího jednadvacet zemí, dlouhodobě v této funkci působil na ústředí hnutí v USA.
Rozsáhlá neprozkoumaná oblast, kterou československý sionistický skauting představuje, byla výzvou od samého začátku. Dnes děkuju Bohu za tuto úžasnou zkušenost, protože práce na tématu mě přivedla do Izraele, země, kde pořád ještě žijí původní Čechoslováci. Země, která je v každém směru hodná respektu – jak svými dějinami, tak moderní současností.
-jb-